Snad nikdo není takovým šťastlivcem, aby se mu nikdy v životě nic nestalo. Každý z nás někdy nějaké to zranění utrpí, a pokud na tom můžeme něco kvitovat s povděkem, pak snad jedině to, že to vesměs nemusí být zase až tak vážné. Někdy se to pofouká, někdy ochladí, někdy přelepí náplastí a někdy ováže obvazem, a to klidně stačí.

Ovšem ani daleko závažnější zranění nebývají vzácností. A když už má někdo takovou smůlu, když už je zraněn skutečně vážně, jdou všechny žerty stranou. Zejména v situacích, kdy se následky takového zranění nepodaří zcela odstranit a člověk si z úrazu odnáší nějaké ty trvalé následky.

U trvalých následků je pochopitelně nejedna obtíž. Pochopitelně to, že člověk už nemůže dělat všechno tak, jak to v minulosti dělával, což je nepříjemné, ale nejen to. Nejednou je u takového člověka i znemožněn výkon dosavadní profese, tento tak přichází o část svých příjmů, ne-li dokonce o příjmy veškeré, může dojít ke ztížení společenského uplatnění, někdy je třeba i dlouhodobá léčba, jež není vůbec zadarmo, a kdo ví, co všechno se ještě může stát.

A pak by bylo nefér, kdyby měl poškozený na toto doplácet, kdyby tím měl být poškozen ještě více, než je nezbytně nutné. A proto by měl při splnění všech podmínek dostat odpovídající odškodnění, jež bude takové následky kompenzovat.

Ale co když si pojišťovna usmyslí, že dotyčného vezme na hůl, že mu je ochotna vyplatit třeba o něco nižší a třeba i naprosto zanedbatelnou částku? Dojde-li k tomu, mohlo by se zdát, že nemá oběť na výběr a musí se smířit s tím, co je jí nabídnuto.

Ale tak tomu rozhodně není. Poškozený se může také obrátit na odborníky přes tuto problematiku, kteří mu pomohou dosáhnout toho, co mu náleží. Což je samozřejmě skutečně významná pomoc. Protože by neměl být člověk šizen, měl by dostat vždy to, na co má nárok. I kdyby se pojišťovně skutečně nechtělo platit.