Při poslouchání dnešních dětí má člověk často dojem, že ty už snad ani nemají jinou zábavu než hraní her na chytrém telefonu nebo PC. Jak začne ve škole přestávka, vytáhnou tu svojí elektroniku a začnou na ní něco hrát, když jdou domů, zapnou telefon hned, jak vyjdou za dveře. A když potom přijdou domů, často zasednou k počítači a paří a paří. Jít ven? A proč? Hrát si s něčím, co se nabízí kolem? Jak, když to není online? Bavit se s kamarády z očí do očí? K čemu to, když se to dá vyřídit i chatováním?

Zkrátka nám tu dorůstá počítačová generace. Generace, která toho ví mnohem míň o bezprostředním okolí a současně mnohem víc o něčem vzdáleném, co jí v jejím věku snad ani nepřísluší znát. Generace, která dokáže trhat rekordy, ale jenom na monitoru nebo displeji, zatímco tloustne a je pořád míň a míň pohyblivá a obratná.

Je to dobře nebo špatně? Kdo na to dokáže odpovědět? Asi nikdo. Počítače mají pro každého přece něco dobrého i něco špatného. A podle toho, jak je bereme, se utváří i náš názor na ně.

Každopádně se ale musíme smířit s jedním. Že tu počítače jsou a budou a budou stejně jako dnes i nadále ovlivňovat každého. Protože už se bez PC nedokážeme obejít. Ani kdybychom chtěli. A když je to tak, musíme usilovat o to, abychom si brali od počítačů to dobré a nenechali si ubližovat tím špatným.

Než se tedy usadíme před počítač, měli bychom se vždycky všichni zamyslet nad každým krokem, který u něj uděláme. Abychom si neuškodili, ale prospěli. Protože u počítačů nesedí jenom dobří lidé. Jsou u nich i kriminálníci, i úchylové, podvodníci a jim podobní. Které jsme kdysi mohli potkat jenom osobně. A když jsme je potkali, prokouknuli jsme je a rodiče je od nás zahnali. Kdežto dnes je většinou nepoznáme, dokud není pozdě. Protože jim počítače dávají anonymitu. A můžou nám být i sympatičtí, dokud není pozdě.